Jak to vidím - Ruce vidí

„Co je důležité, je očím neviditelné... a nejlépe vidíme srdcem,“ řekl Malý princ a já jsem mu vždycky věřila.

Myslím si, že každý člověk touží po nějakém sebevyjádření a hledá něco, co ho naplňuje a těší. I já jsem si prošla různými životními etapami. Bavily mne ruční práce, posléze jsem se věnovala rodině a do výchovy nevlastního syna jsem vkládala vše, čeho jsem byla schopna. Pak přišlo období, kdy jsem ztratila zrak a já hledala své sebevyjádření ve studiu. Vystudovala jsem teologickou fakultu. Studium mne obohacovalo a naplňovalo, ale profesně jsem ho dosud nevyužila. Avšak víra můj život stále naplňuje. Před více než dvěma roky jsem objevila kouzlo šamotové hlíny a cítím, že prostřednictvím hlíny se mi otvírají široké možnosti sebevyjádření.

Všechno to začalo jednoho dubnového rána roku 2014, kdy jsem navštívila Mezinárodní školu Axmanovy techniky modelování pro nevidící v Tasově. Byla jsem přímo fascinována sochami od nevidomých autorů, které jsem si tu mohla prohlédnout. Byl to pro mne klíčový okamžik, protože jsem najednou pochopila, že i ruce vidí. Ale před lety, když jsem přestala vidět, jsem si říkala, že rukama už nikdy nic dělat nemůžu, protože by to nemohlo vypadat hezky, a že můžu tvořit jen něco, co se dá mechanicky naučit. Přijala jsem to jako fakt a nezabývala jsem se tím více. Jenže to, co v člověku je, se nedá jednoduše odstřihnout. Jde o obrovskou vnitřní sílu, která člověka při setkání s krásou povznáší. A já jsem od prvního setkání se sochami v Tasově věděla, že to je ono, co chci umět. Jakoby se otevřel jakýsi dosud nepoznaný vnitřní prostor, který je obrovský, ale zároveň nesmírně přitažlivý, kde je mi dobře a mám pocit, že jsem v hlíně našla sama sebe. Našla jsem něco, co jsem hledala celý život, aniž bych to tušila.

To mne natolik přesvědčilo a nadchlo, že jsem v roce 2014 začala studovat hmatové sochařství a výtvarné umění pod vedením manželů Štěpána a Ing. arch. Terezy Axmanových. Osvojila jsem si Axmanovu techniku modelování a intenzivní studium ukončila v roce 2016. Od té doby se věnuji samostatné tvorbě a užívám si chvíle, kdy mé ruce vidí a opět mohou tvořit něco nového. Hmatové modelování je úžasná věc, dává mi prostor pro přemýšlení a dovoluje vtisknout mé sdělení do tvárné šamotové hlíny.

A tak mi můj život připadá jako zázrak, protože bohatství mého života se odehrává za zrakem. Musela jsem nejprve ztratit zrak, abych objevila tak krásné staré sochařské řemeslo a pochopila, že hezké věci se mohou tvořit také jen hmatem, citem a intuicí.

Mgr. Václava Turková

říjen 2016